Obec Velim
Obec Velim

Adresa:

náměstí Obránců míru 120
281 01 Velim

Kontakt:

+420 321 763 001

ouvelim@velim.cz

Po: 8-11:30 a 12-17
 St: 8-11:30 a 12-17

 Sběrné místo ve Velimi bude otevřeno od března 2024 každou sobotu od 9:00-10:00 hodin .  Od dubna 2024 bude sběrné místo otevřeno  i ve středu od 16:00-17:00 hodin a v sobotu od 9:00-10:00 hodin .

Význačné osobnosti velimské

V ý z n a č n é  o s o b n o s t i  v e l i m s k é

Vít H ů l a (asi 1725-?) dobrý hospodář a pokrokový sedlák, odpůrce rakousko-uherské politiky, zakladatel tolerančního helvetského sboru ve Velimi po vydání tolerančního patentu r. 1781, r. 1783 poslal do Uher koňský povoz pro prvního duchovního Štěpána Szeremleye. Ten pak konal první evangelické bohoslužby v jeho stodole v č. 18/37. Hůla se setkal s císařem Josefem II. v Plaňanech a Hloubětíně a získal od něho finanční příspěvek na stavbu toleranční modlitebny.

Josef Š k o p e k – L e d e č s k ý (1828 ve Velimi – 1902 ve Velimi) uvědomělý velimský sedlák, písmák, představitel kulturního a politického života vesnice, jehož předkové jsou zapsáni ve Velimi již v r. 1670 (Tomáš Škopek a Dorota v č. 25/45). Je zakladatelem dvanáctičlenného sokolského banderia, které vedl 16. května 1868 Prahou při kladení základního kamene ke stavbě Národního divadla. Banderium bylo základem jízdního Sokola, vzniklého 20. prosince 1868, jehož předsedou se stal Josef Nápravník a místopředsedou Josef Škopek. Byl iniciátorem vzniku spolku Prokop s cílem postavit pomník na lipanském bojišti, což se uskutečnilo dne 4. září 1881. Při různých shromážděních – lipanská pouť r. 1870, tábor lidu na Mukařově r. 1887 aj. – řečnil bez jakékoliv přípravy. Velimský Sokol, jehož byl starostou i místostarostou, ocenil jeho bohulibou činnost čestným členstvím a medailí. Přízvisko Ledečský má původ ve Škopkově pobytu v Ledči nad Sázavou, kde vlastnil mlýn. Protože se mu nevedlo, mlýn prodal a zřídil si hostinec ve Velimi v č. 15. Je přímým předkem akad. malíře Jiřího Škopka.

Ferdinand S o b o t k a (1835 ve mlýně Horní Nouzov – 1889 v Kasanicích u Kácova), vyučen kovářem, po zranění oslepl, švagr Šindelář mu předčítal, a tak se Ferdinand seznámil s literaturou. Psal básně, které měly vytříbenou formu. Vítězslav Hálek je uveřejňoval v Lumíru a Květech. Pro obsah svých prací byl Sobotka vězněn.

Primus S o b o t k a (1841 ve mlýně Horní Nouzov – 1925 v Praze), bratr předešlého, český národopisec a slavista. Hlavní díla: Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských, Kratochvilné historie měst a míst zemí Koruny české.
Všeobecná encyklopedie, 1999

Primus Sobotka se narodil ve Velimi v Horním Nouzově č. 41 st., 65 n. dne 29. ledna 1841.
Otec Josef Sobotka měl za manželku Annu, roz. Šimůnkovou z Květnice. Primus navštěvoval školu v Praze na St. Městě a v Kutné Hoře. Vysvědčení odtud z r. 1853: "Sehr gut evangelium, německý kurent a řeč česká.“ I na pražském gymnáziu měl výborný prospěch. Jeden z profesorů prý mu říkával: "Prime, pojď k tabuli a ukaž důvod svého jména!" Na Univerzitě Karlově studoval filozofii a filologii. Později se stal úředníkem při české univerzitě v Praze. Před službou u Neuberků působil Sobotka dva roky jako vychovatel dvou synů Dobřenských z Dobřenic, Antonína a Jiřího. S Jiřím si dlouho dopisoval, jakož i s mnoha spisovateli té doby. Ti mu jako znalci anglického jazyka radili vytvořit Přehled nové anglické literatury.
Kromě Světozoru, kde působil šest let, vedl i Bazar, módní přílohu Světozoru, redigoval Matici lidu, spoluřídil redakci Ottova naučného slovníku, kde již od počátku se zasloužil o stránku jazykovou a vědeckou, působil v redakci Riegrova slovníku, prózou i básněmi přispíval do Hálkova Lumíru, Nerudových Květů, Osvěty, Literárních listů, Světozoru, Časopisu muzea, České včely, Humoristických listů apod. První povídku, Blaho pozemské, napsal jako devatenáctiletý. Z angličtiny přeložil básně Tennysonovy, Longfellowovu Evangelinu, Fieldingův román Tom Jones, další věci z polštiny, ukrajinštiny a němčiny. Samozřejmě ovládal latinu. Od r. 1869 byl vychovatelem devítiletého Maxe Neuberka, syna Jana Eduarda Neuberka a Anny Šporkové.
Po desetileté službě u Neuberků se Sobotka oženil. Bylo to dne 14.8.1879 v 18 hod. v kostele sv. Petra v Praze. Nevěsta Karolina Voigtová byla dcerou Martina Voigta, tiskaře z Prahy.
Významným dílem českého národopisce a slavisty Primuse Sobotky jsou vedle již zmíněných také Výklady prostonárodní z oboru jazykozpytu, bájesloví, psychologie národní, dále mnohé překlady, rozbory a časopisecké články. Sobotka zemřel 1. července 1925 ve věku 84 let.
O Sobotkovi pojednává dílo Dagmar Štětinové Rytíři země české.
Pozůstalost Sobotkova je uložena ve Starých Hradech.

František K a l d a (1884 ve Velimi – 1969), PhDr., se narodil v č. 94 dceři Jana Pavla Szalatnaye, majitele továrny na čokoládu a kávové náhražky, Mathildě, provdané v r. 1881 za evangelického faráře Františka Kaldu. – František vystudoval filologii a germanistiku /holandština a afrikánština/, stal se doktorem filozofie, univerzitním profesorem v Bratislavě a docentem UK v Praze.

Josef U r b á n e k (1885 v Horním Nouzově – 1966 v Kolíně), MUDr. Studoval na kolínském gymnáziu a na gymnáziu v Praze v Žitné ulici, kde ho vyučoval Alois Jirásek. Lékařskou fakultu vystudoval v Praze, kde později i přednášel. Působil ve Velimi jako praktický lékař - lidumil - více než padesát let. Byl milovníkem přírody, myslivcem a ornitologem. Jeho sbírka preparovaných ptáků se nachází v Národním muzeu v Praze. Je pochován na katolickém hřbitově ve Velimi.

Václav N o u z o v s k ý (1918 ve Velimi – 1988 ve Zdislavi), basista, operní pěvec, se narodil v rodině listonoše jako dvojče sestry Marie.
Václav studoval Obchodní akademii v Kolíně a již v té době zpíval na chóru u Bartoloměje. Regenschori Josef Winter, ředitel kůru a poslední žák Zdeňka Fibicha, rozpoznal Nouzovského talent, a proto ho doporučil řediteli hudební školy, panu J. Mančalovi, u kterého Václav začal studovat zpěv. Josef Mančal zprostředkoval Václavovi roli Zaremby v operetě Polská krev, kterou nastudovali kolínští ochotníci. Bylo to Václavovo první veřejné vystoupení. Václav Nouzovský složil ve dvaceti letech zkoušku do ND v Praze. Zpěvu se učil u prof. Bohumily Rosenkrancové. Ta učila i bohaté žáky, mnohdy i nenadané, avšak z jejich peněz pomáhala těm nemajetným, mezi které Václav patřil. V té době se setkával u profesorky Rosenkrancové s vynikajícími lidmi, např. s Jaroslavem Krombholzem, který byl dokonalým klavíristou i dirigentem. Se svým basem se Václav vypracoval na sólistu opery ND v Praze, vystupoval na podiích divadel v Ostravě, Brně, Olomouci a Liberci.
R. 1945 přechází Václav Nouzovský do Divadla 5. května (nyní Smetanovo), kde účinkuje při otevření operní scény v opeře Braniboři v Čechách. Není bez zajímavosti, že přítelem Václava Nouzovského zde byl vynikající činoherec Jindřich Plachta, s nímž jezdil po válce po lazaretech s programem pro vojáky.
Od r. 1949 byl členem Opery ND v Bratislavě, kde působil třicet let. Tak zpíval vodníka v Rusalce, Beneše v Daliboru, Lutobora v Libuši, ale též i komické árie: Kecala v Prodané nevěstě, Lucifera v Čertu a Káče. Účinkoval v operách slovenských (Krútňava - to pod nastudováním Zdeňka Chalabaly, Svatopluk, Juro Jánošík) a i v operách cizích autorů, např. v Evženu Oněginu zpíval Gremina, v Borisi Godunovi Pimena. Obdivuhodně vytvořil více než osmdesát postav operní tvorby. Slováci si váží toho, že Václav Nouzovský stál při zrodu slovenské národní opery.
Václav Nouzovský zpíval i v měšťanské škole velimské, kterou jako žáček navštěvoval, a to i se Stanislavou Součkovou.
Zemřel ve Zdislavi 21.7.1988 a je pochován v rodinném hrobě na katolickém hřbitově ve Velimi.

Stanislava R y š a v á - Součková (1923 ve Velimi – 1997 v Českých Budějovicích), sopranistka, operní pěvkyně, docentka a později první vysokoškolská profesorka zpěvu v Čechách se narodila v pokrokové zemědělské rodině. Byla vychována - stejně jako její bratr Jaroslav - křesťansky a v duchu sokolství. Stanislava se začala učit zpěvu v kolínské hudební škole u ředitele Josefa Mančala a jeho ženy Olgy. Potom navštěvovala pražskou konzervatoř a AMU. Vystupovala na pražských operních scénách a byla angažována karlínským zpěvoherním divadlem, kde spolupracovala s Oldřichem Novým v Mamzel Nitouche, s Járou Pospíšilem, Janem Werichem, Ljubou Hermannovou... R. 1961 se stala přední členkou Opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V Národním divadle v Praze vystupovala jako host – nesměla být angažována pro kulacký původ – v úlohách Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevilském, Gildy ve Verdiho Rigolettu, Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně, Violetty ve Verdiho Traviatě, Konstance v Mozartově Únosu ze serailu a Barči ve Smetanově Hubičce. Nenapodobitelně ztvárnila Dvořákovu Rusalku. Stanula na prknech divadel v Bukurešti, Moskvě, Kyjevě, Halle, v Meiningen, italské Perrugii a v Neapoli...
Kromě árií pro technicky náročný koloraturní soprán vytváří Stanislava řadu postav pro soprán lyrický a dramatický, např. Mařenku, Karolinu a Libuši z oper Smetanových nebo Lidunku v Blodkově opeře V studni.
U příležitosti 50. výročí trvání Jihočeského divadla jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně.
Vedle operních árií nazpívala Stanislava Součková řadu písní Antonína Dvořáka (Sirotek, Balada, Když mne stará matka, Biblické písně), Vítězslava Nováka (V probuzení, Kukačka volá doubravou) nebo písně G. Mahlera, Ot. Ostrčila či Jaroslava Křičky.
K jejím nedožitým 80. narozeninám uspořádal FS ČCE a KRPV při Sokole Velim vzpomínkové odpoledne s reprodukcí Stanislavou nazpívaných árií. Účastnila se též autorka knihy o pěvkyni, doc. PhDr. Dagmar Blümlová z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a pan Jaroslav Souček, zasloužilý umělec a bratr Stanislavy, jako ona čestný občan obce Velimi.

Jaroslav S o u č e k (1935 ve Velimi – 2006 v Praze), operní pěvec, barytonista, člen Opery ND v Praze, zasl. umělec, bratr pěvkyně Stanislavy Součkové, si též vysnil cíl stát se pěvcem. Narodil se ve Velimi 8. prosince 1935 ve statku č. 24 jako čtvrté dítě svých rodičů. Válka krutě narušila život celé rodiny. Otec neunesl tíhu doby a dobrovolně odešel ze světa. Hospodářství vedla matka za pomoci starších dětí, Jiřího a Zdeny. V r. 1951 byl statek zkonfiskován a rodina vystěhována. V témže roce končil Jaroslav velimskou základní školu a v rámci tzv. Lánské akce se přihlásil do učení na horníka. Jiné cesty nebylo. A mamince tak alespoň pomohl k odpuštění trestu za nesplněné dodávky a rodina mohla zůstat bydlet ve Velimi, ovšem v původní chalupě č. 13 Ve Dvoře.
Po roce učení na dole Anna u Stochova byl Jaroslav vybrán ke studiu na hornické průmyslové škole v Kladně, kde r. 1956 maturoval. Učil se zpěvu v kladenské hudební škole, kde vyučovala spolužačka sestry Stanislavy, profesorka Růžena Tomášková. Po úspěšné zkoušce je Jaroslav přijat na konzervatoř. Žádost o stipendium mu velimský národní výbor zamítl, ale spolužáci na šachtě mu umožnili brigádu, a tak přece může studovat. Ve třetím ročníku konzervatoře se stává členem Českého pěveckého sboru a rok nato je v konkurzním řízení vybrán jako sólista Opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. R. 1960 zpívá v Rudolfinu Walteru Felsensteinovi z Komické opery v Berlíně a jako jediný dostává nabídku na angažmá. To napomohlo k zájmu o jeho osobu a následují nabídky do Ústí nad Labem, Ostravy a Brna. Jaroslav přijal nabídku brněnských, kde účinkuje do r. 1979 v řadě barytonových rolí v operách českých i světových skladatelů. Poté je angažován do Národního divadla v Praze. Zde působí až do odchodu na odpočinek v r. 1997. I v důchodu předává své zkušenosti mladým talentům na HAMU v Praze a konzervatoři v Českých Budějovicích, hostuje ještě v Ústí nad Labem a Českých Budějovicích, kde zpívá krále Vladislava ve Smetanově Daliboru. To se píše r. 2002. 
Nejoblíbenějšími barytonovými áriemi Jaroslava Součka byly ty, jejichž autory byli čeští skladatelé B. Smetana, A. Dvořák, L. Janáček a B. Martinů. Se Státní operou v Brně a Národním divadlem v Praze zpíval Jaroslav i na zahraničních scénách.
Životní cesta Jaroslava Součka byla spojena, jak sám říká, "s kapičkou štěstí, ale zároveň s velkou pílí a odříkáním se mnohého”.

Ladislava Nohejlová - M r z e n o v á (1954 ve Velimi), operní pěvkyně, žákyně prof. Mančalové v Kolíně, vystudovala gymnázium v Českém Brodě a konzervatoř v Praze, od r. 1977 byla členkou Opery v Ústí nad Labem, od r. 1979 v Opeře ND v Praze, kde se setkala s velimským rodákem Jaroslavem Součkem. V současnosti vyučuje hudbě a zpěvu.

Vladimír K a r b u s i c k ý (1925 ve Velimi - 2002 v Buchholz v Německu), profesor, PhDr., český hudební vědec, hudební sociolog a folklorista. Od r. 1968 působil v Německu, v r. 1976 jmenován profesorem muzikologické univerzity v Hamburku, přednášel i v Praze, Brně a Bratislavě. Zabýval se zejména výzkumem dělnického a městského folkloru (Dělnické písně, Písně lidu pražského, Staré pověsti české v kontextu evropské kultury) a hudební sociologií.
(Všeobecná encyklopedie, 1999)

Vladimír Josef K a r b u s i c k ý se narodil ve Velimi v č. 32 jako syn Josefa Karbusického a jeho ženy Jitky, roz. Kvapilové. Rané dětství prožil v Kuzmicích na Slovensku, od deseti let žila rodina v Pečkách. Po absolvování základní školy navštěvoval průmyslovou školu v Kutné Hoře, za války byl totálně nasazen v Německu. Studoval na ČVUT a na UK v Praze filozofii, hudební vědu a estetiku. Působil jako vědecký pracovník v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Zkoumal lidovou kulturu českých kolonistů v rumunských Karpatech a věnoval se práci o nejstarších českých pověstech. R. 1958 vydal významnou studii o datování vojenských lidových písní v Čechách. V Ústavu hudební vědy ČSAV vydává knihu Mezi lidovou písní a šlágrem. Jeho dílo O podstatě umění bylo po vyjití r. 1969 zabaveno a Karbusického práce dány na index. Po srpnu 1968 emigroval do SRN a působí jako vědecký pracovník, později se stává vysokoškolským učitelem na univerzitě v Hamburku, kde v r. 1976 zakládá katedru systematické hudební vědy. Po r. 1990 přednáší jako host i na univerzitě v Praze, Brně a Bratislavě. Je autorem originálních sociologických, semiotických a hudebně antropologických studií.
U nás vyšla r. 1995 kniha Báje, mýty, dějiny, což jsou nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury.
Prof. Vladimír Karbusický navštívil svou rodnou obec několikrát po r. 1989 a výrazně podpořil opravu evangelického kostela, ve kterém byl pokřtěn. Zemřel 23. 5. 2002.

Josef F u n d a (1880–1963), syn Matěje Fundy (zv. “rychtář z Baierveku”, jehož otec bojoval ve válce r. 1866). Josef se učil zahradníkem, praktikoval ve Francii a v Německu, ve Velimi založil r. 1909 firmu Růžové a stromové školky na rozloze více než 50 ha. Pěstoval téměř 200 druhů růží, šeříky, ovocné stromy a keře systémem “stěhovavých školek”, to je střídáním druhů pro jejich ozdravění. Ze skladu v Praze rozesílal své výpěstky do lázeňských měst nejen v republice, ale i letecky do Německa, Francie, Anglie, a to v rákosových obalech pro udržení vlhkosti. Dále bylo pěstováno mnoho druhů šeříků a ovocných stromů, např. dnes již téměř neznámá třešeň Hortenzie. Ve Fundově tradici pokračuje ve Velimi rod Hrušků.

Josef T e s a ř (1927 ve Velimi – 2007 v Praze), český volejbalista, mistr světa v r. 1956, mistr Evropy 1948, 1955, 1958. Držitel stříbrných medailí z mistrovství světa 1949, 1952 a z mistrovství Evropy v roce 1950.
(Všeobecná encyklopedie, 1999)

Josef T e s a ř, mistr světa ve volejbale, slavný sportovec, po absolvování velimské školy studoval Obchodní školu v Kolíně. Po válečném totálním nasazení v Báňské a hutní v Kolíně pracoval jako mzdový účetní, r. 1946 se stal tajemníkem Obecního úřadu ve Velimi. R. 1949 nastoupil základní vojenskou službu - a v armádě sloužil až do r. 1989 v hodnosti poručíka.
Sportovní činnost Josefa Tesaře začíná již na obecné škole (pro svou vysokou postavu byl znám pod přezdívkou Čára, později mezi sportovci Medák, Afrikán). Zaujal ho nejvíce učitel Josef Vyskočil, který v něm svou erudicí probudil lásku ke sportu. Ve Velimi se v té době hrála odbíjená, kopaná, lední hokej a česká házená. Jako člen Sokola nacvičoval Josef Tesař i prostná na slet. V Kolíně pěstoval jako dorostenec lehkou atletiku, odbíjenou a hrál 1. ligu v košíkové. R. 1948–1949 se družstvu odbíjené, kde působil, podařilo získat titul mistra republiky.
Na vojně prošel Josef Tesař útvary ATK, ÚDA a Dukla. Hrál závodně 1. ligu odbíjené, a to až do r. 1965. Mistrovství Evropy se účastnil v letech 1948-58 v Římě, Sofii, Bukurešti a Praze. Mistrovství světa absolvoval od r. 1949-1956 v Praze, Moskvě a Paříži. Účastnil se řady mezinárodních utkání se Sokolem Kolín a s armádními družstvy: Turnaj tří kontinentů, PMEZ, Balkánsko-středoevropské hry. Navštívil více než dvacet zemí světa a zpíval vždy Velimskou písničku! Později pracoval ve funkci metodika ministerstva nár. obrany a velitele ASVS Dukla.
Na ministerstvu obrany se angažoval v oblasti sportu. Jeho spolupracovníky tehdy byli Emil Zátopek a Karel Gut, též vynikající sportovci – reprezentanti.

V průběhu svého bohatého života získal Josef Tesař tituly
mistr Evropy 1948, 1955, 1958
mistr světa 1956
mistr sportu 1954
zasloužilý mistr sportu 1956
čestný odznak Dr. M. Tyrše, medaili Dr. M. Tyrše r. 1987, čtyři státní a tři
vojenská vyznamenání kromě pamětních a jiných medailí
Před důchodem se stal vedoucím důstojníkem vojenského sportovního areálu v Praze.
Rodák Josef Tesař rád přijížděl do své rodné obce, jejímž je od 16. dubna 1999 čestným občanem, a která je hrdá na tohoto reprezentanta.

A ta Velimská písnička? Je - považte - o koze:

Poslouchejte, lidičky, co vám zazpíváme,
sedněte na dláždění, vážení, právě začínáme.
Ve Velimi na návsi stojí domek malý,
v něm přebýval starý švec, prťavec, s bílou kozou svojí.
A že bylo oběma v tom domečku smutno,
vzali na byt Pepíka Slavíka, jak to bylo nutno.
Dlouho žili v pokoji v domácnosti svojí,
až švec chytil Pepíka Slavíka, jak mu kozu dojí.
Buriánek nemeškal, nespletl si nohy,
Pepíka, jenž prásk do bot, knejpem bod, co s ním dělal boty.
Pak chyt kozu nevěrnou a vrazil knejp do ní,
až padla na zem holou, mrtvolou chladnou, bylo po ní.
Buriánek za mříží pyká za své viny
a tu kozu odvlekli, upekli skauti ze Březiny.
Z toho vemte, lidičky, naučení sobě:
buďte vždycky rozvážní a klidní, vyhněte se zlobě!

Josef B u l d r a (1881 ve Chlebích – 1976 ve Velimi), vynikající pedagog, studoval učitelský ústav v Čáslavi, působil v Předhradí, Banské Štiavnici, Myjavě, Loučeni, nejdéle pak ve Velimi, nejprve na evangelické, potom na obecné škole, v r. 1937 byl prozatímním ředitelem Měšťanské školy TGM ve Velimi a r. 1939 je předčasně penzionován. Psal povídky (povídka Bezruký vyšla v Knižnici mladých Jana Rokyty v Praze) a divadelní hry (např. Probuzení u příležitosti vzniku republiky), které režíroval ve velimské sokolovně, řídil pěvecký sbor sokolský a církevní, hrál na housle, varhany a klavír a vyučoval hře na tyto nástroje. Byl dlouholetým varhaníkem evangelického sboru. Napsal Paměti tělovýchovné jednoty Sokol ve Velimi v l. 1868–1921. Významně ovlivnil kulturní rozvoj obce.

Josef D o b i á š (1894 ve Velimi – 1920 ve Velimi), evangelický farář, studoval gymnázium v Kolíně a teologii ve Vídni a v Basileji, účastnil se odboje za 1. světové války ve Švýcarsku spolu se studenty Řezníčkem (autor knihy Ve věži smrti), Pokorným a Součkem (pozdějším československým velvyslancem v USA). Při shromáždění v den 500. výročí upálení M. Jana Husa v Ženevě profesor Masaryk vyhlásil válku Rakousku-Uhersku a Dobiáš se stal jeho spojkou s vlastí a manželkou Charlottou. Při návštěvě rodičů ve Velimi hledán rakouskou policií jako velezrádce, odjíždí do USA, kde je vikářem v českém sboru v Munden v Kansasu v l. 1918-19 (zde je dodnes duchovním potomek velimských Strnadů, Georg Strnad). V lednu 1918 onemocněl Dobiáš tuberkulózou, pobýval v sanatoriu v Albuguergue, v září 1918 se vrátil do Velimi a 18.8.1920 umírá. Je pochován na evangelickém hřbitově a pomník na jeho hrobě znázorňuje opuštěnou kazatelnu.

František D o b i á š (1901 ve Velimi - 1985 v Poděbradech), bratr Josefův, studoval gymnázium v Kolíně a teologii v Praze, v Basileji a v Paříži, farář a senior v Semtěši, kde 1. ledna 1942 vystavil falešné křestní listy třem parašutistům - atentátníkům na Heydricha – Bartošovi, Valčíkovi a Potůčkovi. Když byl Alfréd Bartoš pronásledován gestapem, zastřelil se a křestní listy byly u něho nalezeny. Farář Dobiáš je zatčen 26. června 1942 a vězněn. Prošel Terezínem a koncentračními tábory v Buchenwaldu a Dachau. Ani třídenní pobyt ve sklepě o hladu a nahotě, bití a trýznění ho nedonutily, aby řekl pravdu. – V Dachau se sešel s velimským ing. Jaroslavem Peřinou. Dne 29. dubna 1945 byl tábor osvobozen armádou generála Pattona. – Senior Dobiáš sloužil ve sboru v Semtěši do svých 65 let, potom odešel na odpočinek do Poděbrad, kde i zemřel. Je též pochován ve Velimi spolu s bratrem Josefem a rodiči. – Rod Dobiášů (Tobiášů) je zapsán ve Velimi již v r. 1786.

Jaroslav Ř e p a (1879 v Miskovicích – 1947 ve Velimi), českobratrský evangelický farář, který působil ve Velimi 42 let, první předseda národního výboru po 28. říjnu 1918 (jednateli byli Alois Doubrava a Josef Buldra), později předseda komise pro zásobování potravinami. Ve volbách do obecní rady r. 1919 uspěl též. Inicioval vytvoření sboru a postavení kostela v Pečkách a zřízení sboru v Předhradí. Po válce r. 1945 se stává ředitelem sociálních ústavů evangelické církve v Myslibořicích a Sobotíně. Řepa byl pokrokový člověk a vlastenec. Jeho manželkou byla neteř J. E. Szalatnaye, Olga Nagyová, jejich synem RNDr. Jeronym Řepa a dcerou profesorka Eva Peřinová.

Josef B a l v í n (1904 v Malíně - 1982 v Kolíně) byl učitelem českého jazyka, dějepisu a zeměpisu na Měšťanské škole TGM ve Velimi v l. 1936–50 a váženým občanem obce.
V r. 1948 došlo k neblahé události, kdy učitel Kašík upozornil ředitele Rothmaiera na konání hodinové stávky 25. února. Ředitel neměl oficiální ohlášení této události, proto se ve škole v hodinu stávky vyučovalo, což Kašík oznámil na příslušných úřadech. Trest spočíval v tom, že učitelé vyučující toho 25. února od 12 do 13 hodin byli za trest umístěni do jiných škol včetně ředitele. Odešel i učitel Kašík (později zastřelil svou ženu a sám spáchal sebevraždu). Po dvou letech dochází k další změně. Je vyslýchán učitel Alexandr Rada, který přiznal, že spolupracoval právě s učitelem Balvínem, který mu pomohl ukrýt jakési materiály. Soud, kde byl rada odsouzen na 20 let žaláře, se konal již v jeho nepřítomnosti – uprchl za hranice (žil v USA, kde se po r. 1989 setkal s prezidentem Václavem Havlem). Balvín byl 5. srpna 1950 zatčen a odsouzen pro nařčení ze spolupráce a velezradu na 13 let žaláře v souvislosti s procesy kolem Dr. Milady Horákové. Byl vězněn v Jáchymově. Jeho majetek (polovina vilky v Horním Nouzově) byl zabrán pro mateřskou školu. Po osmi letech věznění byl Balvín propuštěn a pracoval jako pomocný dělník v Průmstavu. Své rehabilitace 5.12.1990 se nedočkal.

Josef B l e ch a (1909 ve Velimi - 1964) JUDr., RNDr., profesor VŠE v Praze, autor mnoha odborných knih a znalec cizích jazyků. Otec Josefa Blechy byl kartáčníkem v Baierveku č. 257.

Jaroslav P e ř i n a (1909 ve Velimi – 1986 v Praze), ing., aktivně činný ve spolkovém životě ve Velimi, poslanec za soc. dem. stranu, pracovník kanceláře prezidenta republiky, zapojen ve 2. svět. válce ve II. odboji, poskytl úkryt pronásledovanému instruktoru ilegálního hnutí Leo Burešovi, byl zatčen v únoru 1943 a vězněn v Kladně, Terezíně, Dachau a Doze. V r. 1947 je poslancem soc. dem. strany, v Brně na sjezdu této strany hlasuje proti sloučení s KSČ, pro nesouhlas se změnami po únorových událostech 1948 je znovu 25 let vězněn, posléze odsouzen na doživotí. V r. 1968 je propuštěn a spolu s prof. Bechyněm a Janýrem stojí v čele soc. dem. strany. Po 21. srpnu 1968 je silně kritizován novým vedením strany v časopise Neprošli. V jeho práci ho podporovala manželka, profesorka Eva Řepová, dcera velimského faráře Jaroslava Řepy. Peřina je pochován na evangelickém hřbitově ve Velimi.

Jaroslav K l o u d a (1910-1994), absolvent důstojnické pěchotní školy v Mladé Boleslavi, po absolvování příslušník 2. pěšího pluku Jiřího z Poděbrad v Litoměřicích, před okupací u strážního praporu v Jablonném. Před 2. svět. válkou byl zaměstnancem čs. velvyslanectví v Paříži, před nacismem odešel do Anglie, stal se příslušníkem československé vojenské jednotky, účastnil se bitvy u Dunkerque v r. 1944, byl telefonistou 12. tankové brigády. Po válce se šťastně vrátil do Velimi. Jako účastník zahraničního odboje stál čestnou stráž u rakve Jana Masaryka.

Oldřich M o r a v e c (1912-1989), spolu s Jaroslavem Kloudou byl zaměsnán na čs. velvyslanectví v Paříži, stává se velitelem 3. čety kulometné roty 2. pancéřové brigády v Anglii, účastnil se obléhání opevněného přístavu Calais. Po vyléčení dvou průstřelů nohy v londýnské nemocnici operoval v Čechách po boku vojsk generála Pattona.

Jeronym Ř e p a (1916 ve Velimi – 1984 v Praze), syn velimského faráře Jaroslava Řepy, RNDr., odborný asistent Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Je zapojen ve 2. odboji, spolupracuje při vydávání ilegálního časopisu V boj! s Karlem Holanem, Ladislavem Soukupem, Jaroslavem Šimsou, redaktorem Křesťanských listů a úředníkem kanceláře prezidenta republiky, dále s Rudolfem Marešem, tajemníkem organizace YMCA (ten se později skrýval na velimské evangelické faře), Václavem Žižkou, radou min. informací, Josefem Novotným z Velimi, úředníkem kolínské spořitelny, MUDr. Cyvínem, Dr. Kratochvílem a Josefem Kobiánem z Kolína, kteří organizovali pomoc uprchlíkům před nacismem a šířili protifašistické letáky. Dcera Jeronyma Řepy, Zuzana Poláková – Řepová, manželka filmového režiséra Jindřicha Poláka, je akad. malířkou a významnou restaurátorkou.

Olga R ů ž i č k o v á – Sixtová (1921 ve Velimi), prom. pedagožka, vystudovala PFUK a Filmovou fakultu AMU, ve Velimi byla knihovnicí, jako režisérka dokumentárních filmů navrhla a spolutvořila festival Ekofilm v Ostravě, natočila 122 dokumentárních a vědeckých snímků, např. Mrtvé řeky, Kouř apod. Na různých festivalech získala na 30 různých ocenění.

Tomáš G l a s e r (1923 ve Velimi – 1945 v Anglii), ing., je synem Rudolfa Glasera, majitele velimské továrny na čokoládu, popraveného spolu s manželkou a dcerou a ostatními velimskými židy v r. 1942 v Trawnikách. Tomáš studoval na gymnáziu v Praze, odkud v březnu 1939 odjíždí za strýcem Alfrédem do Londýna. Zde dostudoval, stal se inženýrem a vstoupil do britského královského letectva. Získal hodnost nadporučíka - Flyiing Officer – a střežil oblast Severního moře, Belgie a Holandska. Doprovázel i vzdušnou eskortu krále Jiřího VI. Po válce byl zasažen zprávou o osudu rodiny. Nesetkal se ani se sestrou Věrou, která se vrátila z koncentračního tábora, neboť zahynul při jednom z cvičných letů 27. září 1945.

Václav K u r k a (1911 ve Vítězově – 1953 v Litoměřicích), rolník, oběť kolektivizace zemědělství v 50. letech. Rodina se třemi dětmi byla vystěhována do Velimi k rodičům manželky Emilie, roz. Vozábové. Václav Kurka byl nasazen na nucené práce do lomu Libochovany s poznámkou “návrat nežádoucí”. Po těžkém pracovním úrazu zemřel v litoměřické nemocnici.

Josef K u r k a (1912 ve Vítězově – 1995 v San Francisku v Kalifornii), bratr Václavův, zatčen v r. 1940, vězněn 3 ½ roku gestapem, do konce války žil pod policejním dohledem, po r. 1948 odešel do USA. Byl zakládajícím členem Sokola v Montrealu v Kanadě, kde působil jako náčelník do r. 1956, poté odešel do USA. Po r. 1989 navštěvoval rodný Vítězov a stal se členem KRPV při velimském Sokole.

Bohuslav B a č i n a (1929 ve Velimi – 1995 v Sydney), se narodil v Baierveku č. 313, vyučil se drogistou v Miletíně, podnikatel a cestovatel, esperantem spojen s mnoha cizími zeměmi. V závěru 2. svět. války byl zapojen v partyzánském hnutí v Hořicích. Později odchází do Německa, stane se pomocným kuchařem na zaoceánské lodi a zůstává v Austrálii v Sydney, kde pracuje v laboratoři podniku na výrobu parfémů. Stává se jedním z ředitelů švýcarské firmy, vyrábějící parfémy v mnoha zemích světa. R. 1987 opět navštěvuje Velim při cestě po Evropě, kde má obchodní jednání. Cestovatelskou vášeň si splnil tím, že obchodně cestuje prakticky po všech kontinentech – Evropě, Asii, USA, Africe, na tichomořských ostrovech, odkud posílá pozdravy i do rodné Velimi. Zakládá vlastní podnik Bacina Aromatic v Sydney, kde r. 1995 tragicky umírá a je zde i pochován.

Bohuslav B a l á č e k (1930 ve Velimi), vzdělavatel Sokola, zakladatel Klubu rodáků a přátel Velimi – 4. oddílu Sokola Velim, badatel, písmák a básník (Vzpomínka na Jaroslavu Mikšovskou, Bitva u Kolína, Svobody nastal čas aj., uveřejňované ve Velimských novinách). Z kádrových důvodů absolvoval vojenskou službu u útvaru PTP v Sovinci u Karviné. Byl zaměstnán v energetice velimské továrny na čokoládu. Po celý skromný život intenzivně pracoval pro velimský Sokol a shromažďoval fakta o historii rodné obce. Napsal knížku pod názvem Velimské pověsti, kde zachytil stará lidová vyprávění. Historii své rodné Velimě popisuje průběžně velice podrobně ve Velimských novinách.

Evžen B u r i a n (1943 ve Velimi), MVDr., cestovatel a obdivovatel panenské přírody (Amazonie, Kanada, Jižní Amerika, Nový Zéland, Tasmánie) žije ve Virginii v USA. Na počátku 80. let obdržel pozvání ke studiu na Cornellově univerzitě v New Yorku, kam přes některé překážky odešel a kde studoval veterinární chirurgii. Řídí The Center for animal surgery and dentristry, pracoviště pro chirurgii malých a exotických zvířat a ptáků. Sám říká: „A bird of prey in the sky is like a flower on the blouse of a pretty woman.“ Dravý pták na obloze je jako květina na halence krásné ženy.

Jiří Š k o p e k (1933 ve Velimi), ak. malíř, maturoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, absolvoval Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora Adolfa Hoffmeistera, učitel v Lidové škole umění a na Střední škole řemeslné v Jaroměři, výtvarník Muzea Boženy Němcové v České Skalici. Od r. 1982 má svobodné povolání. Akademický malíř Jiří Škopek je autorem portrétů, grafik, ilustrací, novoročenek, pohlednic, krajiny, plakátů, znaků, betlémů, medailí, zvláště pak rozsáhlých krajinářských cyklů: Krajina mládí Boženy Němcové, Obrazy z Náchodska, Řeka Úpa, Řeka Metuje... Žije a tvoří v Jaroměři. Mnohokrát zobrazil svou rodnou Velim, kam se rád vrací. Čestné občanství rodné obce Velimi mu bylo uděleno k 28. říjnu 1993. Jiří Škopek spolupracuje se svou dcerou Markétou, keramičkou a sochařkou.

Karel H o l a d a (1935 ve Velimi), doc. RNDr., proděkan Pedagogické fakulty UK v Praze.

Otakar A. F u n d a (1943 ve Velimi), ThDr., Dr. théol., filozof a religionista, doc. Husitské teolog. fakulty, profesor a proděkan Pedagogické fakulty UK v Praze, spisovatel (Znavená Evropa umírá), cestovatel.

Stanislav K u b í n (1943 ve Velimi), básník, povoláním technik u vojenského letectva, r. l999 vychází sbírka Dotýkání, r. 2002 Čas zastavení, čas Perseid, r. 2004 Klečící Bůh, r. 2006 Oblouk návratu... Režíroval rozhlasový pořad Přijďte k nám pobejt, kde účinkovaly význačné osobnosti naší kultury. Několikrát navštívil rodnou obec a recitoval zde své verše. Žije a tvoří v Liberci.

Miroslav V o j t ě c h o v s k ý (1947 ve Velimi), syn faráře Jiřího Vojtěchovského, profesor a vedoucí katedry fotografie FAMU v Praze, prorektor AMU, spolupracovník při propagaci výrobků čs. sklářského průmyslu v zahraničí, pedagog Institutu výtvarné fotografie, publicista. Žije v Praze.

Dorota Z l a t o h l á v k o v á (1952 ve Velimi), malířka, vystudovala gymnázium v Kolíně, žije a tvoří ve Svatavě v jižních Čechách. Vystavovala v Praze, v Německu, Holandsku, Rakousku a ve Francii. Obdržela Cenu Masarykovy akademie umění a Čestné uznání Nadace Barcelo.

Martin Z l a t o h l á v e k (1954 ve Velimi), PhDr., Dr.s., docent dějin umění na UK v Praze, studoval evangelickou teologickou fakultu v Praze, vyloučen pro podpis petice pro podporu duchovních, jimž byl odebrán státní souhlas k vykonávání duchovenské služby, dostudoval dálkově v Amsterodamu. Dějiny umění vystudoval na UK v Praze. Pracoval v Národní galerii v Praze, jejímž ředitelem byl v l. 1994–1998, působí jako odb. asistent pro církevní dějiny Evang. teologické fakulty UK v Praze. Vlastní galerii starých mistrů v Praze–Vinohradech (Zvonařka).

Jiří Č e p e l á k st. (1958), závodník v motokrosu ve třídě 500 ccm, šesté místo na mistrovství ČSR v r. 1986, 2. místo v mezinárodním závodě v Lokti a na mistrovství republiky v Dolním Bousově, 5. místo na mezinárodním závodě v Apoldě v Německu. Do strmého vrchu v Praze–Břevnově místo 3. Jeho synem je

Jiří Č e p e l á k ml. (1978), mistr republiky v motokrosu, absolvent Střední průmyslové školy strojní v Kolíně, r. 1993 se umístil spolu s Beránkem a Čadkem – družstvo KBS Czecho team - na l. místě družstev tř. 85 ccm a získali poslední společný titul České a Slovenské republiky.
V r. 1994 přešel na kubaturu 125 ccm. V následujícím roce se účastnil mistrovství Evropy juniorů do 21 let, kde se dostal do hlavního závodu. V Itálii dosáhl 17. místa, v německém Reilu skončil na místě 20. V závěru roku na mistrovství republiky seniorů obsadil 9. místo.
R. 1996 se Jiří stal členem závodního týmu LR Cosmetic, r. 1997 mistrem České republiky v motokrosu ve tř. do 125 ccm v kategorii seniorů.
Největší úspěchy: mistr ČR 2007 a 2009, 16. místo v MS 250 2002, 11. a 9. místo Bellpuig (Španělsko) MS MX2, mistr ČR 1997 125 ccm.

Tadeáš B a l á č e k (1995 ve Velimi), začal hrát šachy již jako malý chlapec. Při šachovém turnaji ve velimské sokolovně v r. 2001 se ještě jako předškolák (!) umístil na 5. místě ze 42 hráčů. Na mistrovství ČR dětí do osmi let v r. 2002 sehrál Tadeáš devět partií a stal se mistrem republiky. V březnu 2003 se konalo mistrovství Evropy v maďarské Budapešti – děti do devíti let. Osmiletý Tadeáš získal bronzovou medaili a byl zařazen na listinu talentů ČR. V květnu nato obhájil 1. místo v přeboru Prahy v rapid šachu pro r. 2003. Ve čtrnácti letech r. 2010 Tadeáš získal KM (kandidát mistra), v Open de Neuchatel 2009 mu pět bodů stačilo na titul Nejlepší junior do 20 let. R. 2011 se stává absolutním vítězem Turnaje všech generací v Praze.

 

 

Datum

Dnes je úterý, 19. 3. 2024, 5:41:58

Svátek

Svátek má Josef

Aktuální počasí

<<
>>
dnes, úterý 19. 3. 2024
jasno 9 °C 0 °C
jasno, severovýchodní větřík
vítrSV, 2.39m/s
tlak1023hPa
vlhkost46%

Czech POINT

Obec Velim poskytuje tuto službu. 

CzechPoint

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:3
DNES:67
TÝDEN:564
CELKEM:1341276

mojeiD na našich stránkách!

mojeiD na našich stránkách!

Ti z vás, kteří navštěvují pravidelně naše internetové stránky, si určitě všimli, že se na nich objevila nová ikonka „mojeID“. Přes tuto službu se nyní můžete snadno a rychle přihlásit jak k novým anketám, tak i k několika tisícům dalších služeb na českém internetu. Nám na úřadě pak mojeID přináší nové možnosti v komunikaci s vámi, občany obce Velim a Vítězov. Více informací naleznete zde.

Mobilní aplikace

Aktuální informace v mobilní aplikaci zdarma ke stažení:

appGoogle playApp Store

Interaktivní mapa

Mapové podklady

mapa

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka
Virtuální prohlídka

Aktuální teplota

19.3.2024 05:03

Aktuální teplota:

-4.5 °C

Vlhkost:

91.0 %

Rosný bod:

-5.7 °C

ČEZ informační banner

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

O obci Velim

Velim je obec Středočeského kraje, kolínského regionu, ležící 10 km západně od Kolína.Obec se rozkládá na 1570 ha katastrální plochy, leží v nadmořské výšce 203 m a je největší obcí Kolínska.V obci se nachází Základní škola T.G. Masaryka, mateřská škola, knihovna, zubař, dětské zdravotní středisko, praktický lékař, veterinář, pošta, dům s pečovatelskou službou, evangelický a katolický kostel, nádraží. Sportovcům slouží hřiště FC Velim, sportovní hřiště a místní sokolovna.